Papežství
20. 2. 2009
Papežství
Papež je nástupce Šimona bar Jona, Ježíšova učedníka, kterého Ježíš pojmenoval Petr a tím povolal do čela sboru svých dvanácti apoštolů. Učinil ho tak pastýřem celého svého stáda a svěřil mu klíče celé církve.
Petr zemřel mučednickou smrtí v Římě, a přestože o vedoucích římské církve v prvních dvou staletích toho víme velmi málo, už ve 3. století se římský biskup považuje za následníka Petrova. Prvním římským biskupem, který si dělal nárok na soudní pravomoc nad celou církví, Lev I. v polovině 5. století. S tím ale nesouhlasila východní církev. V dalších staletích se papežství jako duchovní moc vyvíjelo v těsném spojení se světskou mocí. Změnu v pojetí církve i papežského úřadu přinesl v 11. století Řehoř VII.: péče papežů se v prvním tisíciletí omezovala na církevní obce v Římě a římské církevní provincii, ale od 11. století se její dosah podstatně rozšířil. Mnohé konflikty papežů s nejvyššími autoritami vyvěraly z prohlášení Řehoře VII., že jen papežská moc pochází z Boha, zatímco císař a král jsou papežovými poddanými. Od papeže Inocence II. se římský biskup přestal nazývat zástupcem Petrovým a začal se považovat za nástupce Kristova. Ve 14. století se papež stal závislými na francouzském království a začal sídlit v Avignonu. Papežství se ocitlo v krizi (za papeže se prohlašovalo několik biskupů zároveň) a ztratilo část vlivu na vznikající národní státy i díl své náboženské autority. Po tridentském koncilu papežství zaručovalo jednotné vedení církve, jednotu liturgie a církevního práva. Moderní státy se vymezovaly proti papežství, takže se vrátilo jen k duchovní autoritě (roku 1870 zanikl papežský stát).
Slovo papež je odvozeno z řeckého Pallas (otec), později papas, latinsky papa. V prvních křesťanských staletích se tak říkalo všem kněžím a biskupům. Výlučným titulem se stalo až v 8. století, kdy se také začalo objevovat pojmenování Summus Pontifex (Nejvyšší velekněz). Do té doby se tak říkalo pouze Kristu.
Papež je hlava církve a je viditelným základem jednoty jak biskupů, tak zástupů věřících. V titulu servus servorum Dei (sluha sluhů Božích) Řehoř I. zároveň vyjádřil služebnou povahu papežského úřadu.
Vnějšími znaky papežství je pastýřská hůl zakončena křížem.
Literatura:
Encyklopedie náboženství. Karmelitánské nakladatelství, 1997
www.iencyklopedie/papez