thral

Římské vojsko Dějiny římského vojska Ve vývoji římské armády lze vysledovat čtyři etapy: 1. národní vojsko od počátků Říma po Maria (8.-2. stol. př. n. l.) 2. žoldnéřské vojsko od Maria po Augusta (1. stol. př. n. l.) 3. stálé vojsko v císařské době (1.- 3. stol. n. l.) 4. barbarizované vojsko za úpadku říše (3. – 5. stol. n. l.) Organizace vojska Důstojníci Vrchními veliteli vojska za republiky byli až do doby Sullovy diktatury (82-79 př. n. l.) konzulové, dále diktátor a magister equitum, po Sullovi prokonzulové a propraetoři. V císařské době patřilo vojsko císaři, jenž k němu za sebe posílal zástupce zvané legáti. Tribuni se nazývalo šest vůdců každé legie, v jejímž vedení se vždy dva po dvou měsících střídali. Pro dvě konzulská vojska jich tak bylo 24. Rekrutovali se z mladíků jezdeckého nebo senátorského stavu, kteří však pro svůj věk měli minimální vojenské zkušenosti. Legáti byli původně jen senátorští rádcové vojevůdce, od 2. stol. př. n. l. však důstojníci vyšší než tribunové. Působili jako pobočníci vojevůdce a velitelé jednotlivých oddílů vojska, za nepřítomnosti vrchního velitele býval jeden z nich jeho zástupcem. Caesar učinil legáty vůdci legií. Kvestoři byli pomocníci vojevůdce. Za republiky mělo každé konzulské vojsko jednoho kvestora, jehož povinností bylo spravovat vojenskou pokladnu, vyplácet žold, prodávat kořist a zajatce, razit mince atd. Někdy také dostal velení nad částí vojska, to se však častěji stávalo až za císařství. Prefekti se nazývali velitelé řady oddílů. Byli vůdci jízdy, kohort spojeneckých nebo pomocných (praefecti auxiliorum) nebo technických sborů. Za císařství byl i pro správu tábora ustanovován prefekt. Prefekty jmenoval vojevůdce a v hodnosti byli rovni tribunům. Nejdůležitějším stupněm velení byli setníci (centuriones čili ordines), kterých bylo v každé legii 60 a později 59. Nebyli důstojníky v našem pojetí, ale poddůstojníky. Veleli po dvou jednomu manipulu, vyšší na pravém křídle (centurio prior), nižší na levém (centurio posterior). Setníci měli přísně hierarchickou strukturu, nejnižší byl setník poslední centurie poslední kohorty, nejvyšší setník první centurie první kohorty, zvaný primus pilus, zkráceně primipilus. Stát se primipilem bylo snem každého vojáka. Za republiky byli setníci každoročně voleni vojáky, za císařství je jmenoval legát. Odznakem setníků byla révová hůl (vitis), kterou užívali i k trestáni vojáků. Podřízeni jim byli jejich pomocníci (optiones), rozdělovači hesel (tesserarii) a praporečníci (aquiliferi, signiferi a vexillarii). Legie Legionáři (legionarii) směli být až do Caesara jen občané, tedy do roku 338 př. n. l. jen Římané, potom i Latinové, po roce 89 př. n. l. všichni Italikové. Caesar připustil ke službě v legii i provinciály. Legie čítala až do Maria 1200 hastatů ve 20 setninách po 60 mužích, 1200 principů ve 20 centuriích také po 60 mužích a 600 triariů ve 20 setninách po 30 mužích, dohromady tedy 3000 těžkooděnců v 60 centuriích čili 30 manipulech. K tomu ještě nutno připočíst 1200 lehkooděnců (velites) přidělených po 40 každému manipulu a 300 jezdců. Takže celkem měla legie 4200 pěších a 300 jezdců. Legie latinské a italické bývaly silnější. Pretorián z 1. stol. n. l. Když byli lehkooděnci a jízda verbováni jen z provinciálů, měly legie pouze těžkooděnce. Caesarovy legie čítaly 3000-3600 mužů, kteří se dělili na 10 kohort, 30 manipulů a 60 setnin. Kohorty měly tedy po 300-360 mužích, manipul 100-120, centurie 50-60. Na počátku císařství měla legie přibližně 5500 mužů, rozdělených do 10 kohort. První kohorta měla 800 mužů v pěti dvojitých centuriích, ostatní kohorty 500 legionářů v šesti setninách. Lehkooděnci se dělili do dvou skupin: velites a rorarii. První měli několik házecích kopí, druzí praky. Tvořili buď zvláštní oddíly nebo byli rozděleni mezi manipuly těžkooděnců. Jejich úkolem bývalo znepokojovat nebo stíhat nepřítele. Jízda se dělila na velké oddíly po 300 mužích zvané alae, každá ala měla 10 čet (turmae) po 30 mužích. Turma obsahovala tři eskadry (decuries) po 10 mužích. Každé dekurii velel desátník (decurio) a jeho pomocník (optio). Toto rozdělení měla po zániku římské jízdy za Maria jízda spojenecká a později provinciální. Také úkolem jízdy bylo zahajovat boj a stíhat nepřítele, kromě toho i zkoumat krajinu. Od Caesara se jezdci rekrutovali z provinciálů - Galů, Numiďanů, Iberů, Thráků, kteří dostávali římskou výzbroj i výcvik a byli částí legie, nebo mívali svoji národní výzbroj a byli přiřazeni jako auxiliares, vojáci pomocných sborů. Počet jezdců obnášel zpravidla desetinu celého vojska. Na počátku císařství měla každá ala asi 500 mužů. Na konci 1.stol. n. l. vznikly v jízdě jednotky o 1000 mužích. Aly se dále členily na turmy o 30-40 mužích. Každé turmě velel jeden desátník. Kromě toho byli součástí legie řemeslníci (fabri), mezi něž se počítali tesaři (fabri tignarii), kováři (fabri ferarii) a měřiči (metatores, agrimensores). Řemeslníci tvořili pod zvláštním vůdcem technický sbor, jehož úkolem bylo zhotovovat a opravovat zbraně a obléhací stroje, provádět obléhací a opevňovací práce, stavět mosty atd. Dále k legii patřili i trubači (aeneatores) a vozatajstvo (calones), které mívalo u jedné legie asi 500 koní nebo soumarů a obstarávalo dopravu těžkých břemen (stany, obléhací stroje, mosty, ruční mlýny, zásoby zbraní a potravin atd.). S nimi zároveň táhli za vojskem markytáni (lixae). Spojenci a pomocné sbory Spojenci (socii) byly italické národy kromě Latinů (kteří se počítali přímo k Římanům). Spojenci sloužili v římském vojsku ve zvláštních odděleních (cohortes sociorum, cohortes alariae), která se stavěla na křídlech. Jejich vyššími veliteli byli vedle domácích vůdců ještě římští prefektové, jmenovaní vojevůdcem. Když Marius zrušil římskou jízdu, brala se ze spojenců. Po vzpouře v letech 90-89 př. n. l. se i spojenci stali římskými občany a sloužili pak v římských legií. Na jejich místo na křídlech nastoupila pěchota a jízda z provincií. Vojáci pomocných sborů (auxiliares) byli do druhé punské války (218-201 př. n. l.) řazeni do římského vojska, aby v něm bojovaly jako lehkooděnci. Byli buď odváděni nebo dobrovolně posíláni a členili se na kohorty (cohortes auxiliariae). Po zrušení římských lehkooděnců Mariem tvořily pouze pomocné sbory lehkooděnou složku vojska, vyzbrojenou luky (Kréťané, Syřané) a praky (obyvatelé Baleárských ostrovů). Když se z italských spojenců začaly sestavovat legie, zaujaly pomocné sbory jejich místo a z cohortes auxiliariae se staly cohortes alariae. Za Caesara byla zrušena i italská jízda a na její místo nastoupili provinciálové, jejichž vůdci byli též římskými prefekty. Caesar začal tvořit legie i z provinciálů, což se stalo za císařství pravidlem. Tehdy vojáci pomocných sborů sloužili 25 let a jejich žold byl třikrát menší než legionářský. Pretoriáni Od doby Scipiona Staršího (přelom 3. a 2. stol př. n. l.) se stalo zvykem, že si vojevůdce zřizoval tělesnou stráž, zvanou cohors praetoria. Byla to kohorta z vybraných spojeneckých a římských vojáků, pěších i jízdních. Za císařství tvořilo v různých dobách buď 9 nebo 10 kohort pretoriánů tělesnou stráž císařů. Za Augusta se tři z nich užívaly pro ostrahu u císařského paláce, ostatní byly rozloženy okolo Říma. Tiberius je přivedl všechny do Říma, kde pro ně zřídil zvláštní tábor na pahorku Quirinale. Pretoriáni sloužili oproti obyčejným vojákům jen 17 let, měli trojnásobný žold a lepši výzbroj, jejich služba se pokládala za čestnější než u ostatního vojska. Jejich velitel se nazýval praefectus praetorii a byl v určitém smyslu i ministrem války. Pretoriánské kohorty se v průběhu doby staly důležitým politickým činitelem a často si dosazovaly císaře podle své vůle. Proto jim řada vládců nedůvěřovala a radši si zřizovala svou vlastní gardu, často z Germánů. Pretoriány definitivně zrušil císař Constantinus roku 312. Výzbroj Výzbroj římského těžkooděnce se dělila na ochrannou (arma) a útočnou (tela). Obojí se v průběhu staletí značně měnila, ale v zásadě vždy byla arma tvořena přilbou, pancířem a štítem a tela mečem, dýkou a oštěpem či kopím. V nejstarších dobách se výzbroj vojáků různila podle zámožnosti, protože se občané museli do pole vypravovat na vlastní náklad. Společné však bylo prvním čtyřem majetkovým třídám kopí (hasta), meč (gladius) a štít (scutum), I. třída měla ještě pancíř (lorica) a štít z kovu (clipeus) místo dřevěného. Naopak IV. a V. třída postrádaly ochrannou zbroj a V. třída měla navíc místo kopí a meče prak. Camillus dal všem stejnou výzbroj až na to, že triarii měli kopí zvané hasta, hastati a principes oštěp pilum samnitského původu (původně to asi bylo opačně, jak svědčí název hastati). Hasta bylo dlouhé kopí určené k bodání, pilum se házel a rozlišovaly se u něj dvě varianty, těžká a lehká. Za války s Pyrrhem (1. pol. 3. stol př. n. l.) se pilum stal společnou zbraní všech řad. I nadále si však vojáci svou výzbroj kupovali ze svých prostředků, což se změnilo až za Maria. Důležitým impulsem pro standardizaci legionářské výzbroje byla zkušenost z válek s Galy. Od nich převzali Římané nový typ přilby a kroužkový pancíř (lorica hamata), který poskytoval dobrou ochranu a přitom neomezoval pohyb. V 1. stol. se pak objevil nejklasičtější legionářský pancíř, lorica segmentata, složený z kovových pásů. Cizí národy v římských službách užívaly zbroj římskou nebo svou vlastní. Byli to např. krétští lučištníci (sagitarii) či baleárští prakovníci (funditores). Jezdci (equites) měli dlouhý sečný meč (spatha) a dlouhé bodné kopí (hasta), štít a kroužkový či šupinový pancíř. V orientu se Římané setkali s těžkooděnou sarmatskou a parthskou jízdou, u které byl jezdec kryt kovem od hlavy k patě a i kůň měl čabraku obrněnou kovovými lamelami. V reakci na ně se i v římské armádě objevilo jezdectvo tohoto typu, tzv. cataphractarii. Bitva Římané nevynikali taktikou, spoléhali spíš na obratnost a kázeň legionářů. V boji měla legie jediný cíl - zničit jádro nepřátelské formace a tak zlomit jednotu a morálku nepřátel. Avšak tato taktika, uplatněná proti vojenskému géniovi, jakým byl Hannibal, měla katastrofální následky. Měnit taktiku dokázali jen schopní vojevůdci, jako Scipio či Caesar. Tvar šiku a rozestavení vojsk se řídilo povahou terénu a nepřátelským postavením. Nejobvyklejší býval trojřadý šik (acies triplex), ale ani šiky dvojřadé (acies duplex) a jednořadé (acies simplex) nebyly výjimečné. Legie římské tvořily zpravidla střed (acies media), spojenci a pomocné sbory křídla (cornu, ala, latus). Lehkooděnci, kteří boj začínali, byli buď roztroušeni po manipulech nebo rozestaveni pohromadě před oběma křídly. Na křídlech bývala i jízda, ale ta se často stavěla za řady pěchoty, aby odtud nepřítele neočekávaně napadla. Řady byly buď rovné (acies directa), vyduté (acies sinuata) nebo vypouklé (acies flexa). Pokud se jedno křídlo posunulo vpřed, zatímco druhé se jen hájilo na svém místě, vznikla řada šikmá (acies obliqua). Jestliže útočil dřív střed než křídla, vznikl klín (cuneus). Boj začínali lehkooděnci metáním oštěpů, šípů a kamenů nebo olověných kulí, někdy i jízda. Když se boj rozvinul, ustoupili do mezer prvních řad, pak se vydali vpřed těžkooděnci rychlým krokem a konečně poklusem se vztyčenými kopími a za ohlušujícího pokřiku. Na 20 kroků před nepřítelem hodili oštěpy, potom tasili meče a začal boj muže proti muži. Poraženého nepřítele stíhali lehkooděnci a jízda. Pokud byli poraženi Římané, utíkali do tábora, na jehož náspu už čekala posádka, připravená k obraně. Obléhání opevněných míst Obranná legionářská formace zvaná želva S dobýváním opevněných míst pomocí strojů se Římané seznámili u Řeků, poprvé u Syrakus v druhé punské válce. Od té doby zaměstnávali u vojsk Řeky, kteří jim zhotovovali stroje a učili je s nimi zacházet. Obléhací stroje se také dovážely přímo z Řecka. Římská obléhací věž Města se dobývala útokem nebo obležením (obsidio, oppugnatio). Při útoku se lučištníci a prakovníci snažili zahnat ze zdí obránce, zatímco ostatní vojáci zasypávali městský příkop proutím, kamením a hlínou a v četách, chráněných po stranách i nahoře štíty (formace zvaná želva - testudo), se přibližovali ke zdem a branám, aby je podkopali nebo ztekli po žebřících. Pokud se nepodařilo dobýt město jedním nebo několika útoky nebo když bylo hned od počátku jasné, že město pouhým útokem nepadne, přikročilo se k pravidelnému obléhání. Kolem města vznikl násep (circumvallatio) s věžemi a příkop, jimiž byli obléhaní odříznuti od okolí, takže nemohli být zásobeni ani nemohli uniknout, obléhatelé pak byli chráněni před náhlými výpady z města. Jestliže byla obava před přepadem z vnějšku, stavěl se ještě vnější násep (contravallatio), např. při Caesarově obléhání Alesie (pol. 1. stol. př. n. l.). Potom se město nechalo buď vyhladovět, nebo se na něj útočilo různými stroji a stavbami. V druhém případě se od vnitřního náspu k městským hradbám stavěla vysoká konstrukce (agger), uvnitř s několika chodbami nad sebou, jimiž se směrem k hradbám dopravovalo kamení, dříví a hlína na další stavbu aggeru. Jeho výška bývala až přes 20 m a rovnala se výšce hradeb. Římané také hloubili podkopy, kterými se vnikalo přímo do města. Dobývací stroje byly útočné a ochranné. Mezi útočné patřily žebříky (scalae), berany (arietes), jakési vrtáky (terebrae), střelné stroje (tormenta) - různé typy šípometů (catapulta, scorpio) a kamenometů (ballista, onager). Ochranné stroje sloužily k ochraně vojáků proti střelám z hradeb. Pohybovaly se většinou na kolech nebo kládách. Patřila mezi ně želva (testudo) čili střechovitá dřevěná konstrukce, pod níž vojáci zasypávali příkopy nebo stavěli agger, želvě podobný musculus, užívaný při páčení kamenů ze zdi nebo vykopávání podkopu, vinca, další ochranný přístřešek, který spojením do řady vytvořil loubí (porticus), či pluteus, pohyblivá zástěna. Nejmohutnějšími obléhacími stroji byly pohyblivé obléhací věže (turres mobiles, ambulatoriae). Budovaly se ze dřeva do výšky 15 až 30 m a mívaly až deset pater (tabulata), kolem nichž vedly ochozy (circuitiones). Do pater se lezlo po žebřících. Ve věžích se umisťovaly žebříky, spouštěcí koše, padací mosty (sambucae), střelné stroje a v nejnižším patře bořící beran. Všechny ochranné stroje se pokrývaly surovými nebo mokrými kůžemi, houněmi, plachtami i kovovými pláty, aby byly chráněny proti ohni a balvanům metaným obránci.